Srilanka - Lifestalking

Srí Lanka


"Děkuju svojí krásné rodině za to, že se beze mě na čas obešli."


Poznámka pro lidi, kteří by chtěli pomoci lidem v téhle úžasné, avšak chudé a přírodními živly zkoušené zemi: Nikdy jsem takhle veřejně neprosil lidi, aby přispěli na charitu do cizí země a popravdě ani já sám jsem to nikdy neudělal. Srí Lanka je bezesporu nádherná, ale i přes narůstající turistický ruch žije většina lidí velmi chudě. Po prosinci roku 2004, kdy ostrov zasáhla ničivá tsunami, se letos stala další tragédie v podobě záplav, při kterých kolem dvě stě lidí přišlo o život a tisíce lidí přišli o všechno ostatní. Říkal jsem si, že pokud se vám třeba tenhle článek, nebo fotky líbí, mohly by jste místo "lajků"  poslat pár stovek na konto ADRY, která tam dlouhodobě pomahá. Věřte mi, že i těch pár stovek je tam dost peněz. 


Moc vám děkuju za případnou pomoc.

28.4.2017 Ruzyně.

Tak je to tady, ještě se ani kouř ze sfouknutých svíček nestačil rozplynout a já jedu na letiště chytit letadlo. Tyhle letenky jsem si koupil v těžký chvíli abych měl něco malýho, na co bych se mohl těšit. Přiznávám se, že jsem nečekal, že mi to vyjde. A projde. Ale přesto jsem tady, sedím v ruzyňské kantýně a baštim tady s pilotama a letuškama knedlo zelo vepřo. Posilněnej dvěma pivama usedám do letadla. Lidi vedle mě letí na stejné místo. Naštěstí jsou sympatičtí, což se nedá říct o tom chlápkovi, co chodí pořád kouřit na záchod. Bohužel Čech.


29.4. 2017 (Dubaj, Colombo, Kurunegala, Dambulla, Sigiriya)

Dubaj v noci vypadá úžasně. Asi jako by někdo rozházel lego a žárovky a sestavil je úhledně za sebou.

V Dubaji si ke mně přisedly dvě holky ze Srí Lanky. Zděšeně poslouchají moje plány a pak se mi do toho dokonce začnou rejpat. Což je dobře, protože jedna pracuje jako průvodkyně a letadlo rolovalo se zpožděním, takže bych stejně nic nestihl. Trvají na alternativě autobusu z Colomba, čehož budu litovat :). Holky mě na svoje náklady nechaly dovést až na autobusák a po chvilce hledání (rozuměj zeptal jsem se všech řidičů aby to byl ten poslední). Usedám strategicky dozadu. Ach Tomíku, ty naivní štěně.

Je šest třicet a jízda začíná. Co vypadalo na začátku jako výhoda (zadní sedačka), se ukázalo jako strategická katastrofa. Věčně otevřené dveře autobusu a energické volání řidiče "amunanapura dambula" totiž plnily vozidlo po okraj. Bylo to myslím zhruba hodinu od výjezdu, co nás sedělo na zadní lavici deset a být tam ještě jedenáctý, zcela jistě by mi vystřelily oči z důlků. Připočti horko. Připočti zácpu. Vyděl klaustrofobií a potřebou chcát. A pak se to stalo Alenko. Pár lidí vystoupilo a nastoupila jsi ty, akorát hnědá jako kafe s medem. Maminka téhle holčičky z nedostatku místa neměla jinou možnost, než položit dítě na mě a tak jsme jeli další dvě hodiny. Já s pocitem, že jsem zavřenej v peci, s vykuleným děckem na klíně, a někdo mě pečlivě podlejvá.

Ale i Eso Rimmer má svoje chvíle, tak jsem musel přeci jen vystoupit a na pět minut se zhroutit. Město Kurunegala bylo zajímavé snad jen tím, že mi rozšířilo databanku nejpříšernějších hajzlů na světě. Bylo na čase chytnout další autobus a políbit znova asfaltová ústa smrti. Vážně, doprava je tady, jak to říct. Raději dám příklad, jedeme do kopce, do zatáčky a kamion s benzinem předjíždí auto a náš řidič se snaží předjet oba v tu samou chvíli. Proti nám samozřejmě jede další kamion. Do Dambulli dorazím docela vyřízenej, ovšem první curry mě postaví na nohy. Pak už jen autobus do Sigiriye a jsem doma.

Konečně odpočinek. Vedle mého pokoje jsou dva kluci z Izraele, Ofir a Edel. Po pozdravu hned nahodí otázku, jestli nechci s nima na tu "druhou skálu", nevím ani jak se jmenuju, natož kolik je tu skal, ale znáte to, prostě mě hecli. Nemohl jsem říct sorry, bolí mě hlavička mám hladík a možná bych spinkal. Jedu s nima, není to prý daleko, jen 10 kilometrů, ale půjčujeme si kola. Proklínám se, že jsem nešel spát.

Kluci jsou v pohodě, páč nedávno dosloužili tři roky u námořnictva. Pomalu se za nima soukám na skálu. Na vrcholu Pidurangala je to ovšem naprosto úžasný. Člověk stojí na obřím kameni asi 500 metrů nad mořem zelené džungle, která se rozprostírá pod ním. Vedle nás majestátně vyčnívá skála Sigiriye na které stojí starobylý klášter. Rozhodneme se zůstat na západ slunce. Konečně trochu odpočinku. Po asi dvou hodinách spánku se probouzím akorát včas, abych mohl sledovat obří červenou kouli, jak postupně zapadá za obzor a mění tak džungli kolem nás na všechny odstíny zelené, které jsou. Po tmě se vracíme na kolech skrze ruiny starobylého města a řvoucí džungle. Spánek přichází stejně rychle jako hejna mlsných komárů.

30.4. 2017 (Sigiriya, Polonnaruwa)

Plán je jasnej. Vylézt na horu Sigiriya co nejdříve to půjde. Tomuhle rozhodnutí budeme ještě dlouho děkovat. Po snídani bereme tuk tuk až ke vchodu, rychle míjíme všechna lákadla na začátku a bereme schody ke vchodu. První nutnou zastávkou jsou fresky nahých holek, krásně a realisticky zvěčněných v převisu skály. Další zastávkou jsou obří tlapy vytesané do skály.

Dalším neméně velikým úkazem jsou asi dvou metrová včelí hnízda, nalepená pod převisem na severní části skály. Výhled na vrcholu je opět majestátní. Smaragdové moře stromů, lemované obrysy hor a výhled na sousední skálu. Vrchol Sigiriye je pokrytý ruinami starého města a člověk může dlouze rozjímat o tom, jak to tu asi vypadalo v době největší slávy.

Pomalu opouštíme plnící se vrchol a zvyšující se vedro. Sestupujeme jinou trasou, takže můžeme pohodlně sledovat nekonečný proud lidí, táhnoucí se pomalu nahoru, nemilosrdně vystaveno dopolednímu slunci. My trávíme čas průzkumem míst, která jsme ráno přeskočili. Palácové zahrady, do skály vytesané kazatelny a vodní nádrže.

Ovšem co s načatým dnem. Přeci ho nepromarníme malicherně nějakým obědem, sprchou či snad poledním klidem. NE, místo těchto pro život důležitých věcí, usedám doprovázen samozřejmě mou malou izraelskou armádou do tuktuku a vyrážíme směr Polonnaruwa s jeho prastarým palácovým komplexem a nádhernou sochou Buddhy. I přesto, že je to jen nějakých 30 kilometrů, řidič cítí potřebu se pomodlit, takže stavíme u jakéhosi taxikářského svatostánku a řidič se pro nás snaží vymodlit šťastnou cestu. Zhruba v polovině cesty, hned za cedulí "nepřejíždějte nám tu slony" stojí slon. Majestátně přejde silnici a zmizí v džungli. Nevím jistě, jestli se mi to jen nezdálo, protože teplota vzduchu je asi 40 stupňů.

Při příjezdu k ruinám začínám pociťovat, jak se postupně rozpadá moje maska veselého společníka. Je asi milion stupňů, mám strašného vlka a Ofir je přesvědčen, že musí vidět každá kámen. Další hřebíček do rakve je fakt, že ke každé památce, kde je v nějaké podobě Buddha, musíme přistupovat na boso. AHA, proto tady nejsou žádní turisti. Už jste někdy zkoušeli chodit bosí v pekle? Upřímně si nepamatuju dalších pár hodin, snad jsem něco fotil, nevím.

Naštěstí se slunce umoudřilo akorát ve chvíli, kdy jsme dorazili nakonec ke třem sochám Buddhy. Stojící symbolizuje život, sedící osvícení a ležící naplnění údělu.

Zpět k našemu tuk tuku, to byla spanilá jízda třech bláznů, kterým v tu chvíli patřil celý komplex, kromě chrámových opic tu nebylo živé duše. Den je konečně za námi, tedy až na dvouhodinovou cestu zpět, sprchu, večeři a psaní pohledů.

1.5. 2017 (skalní chrámy Dambulla, Kandy - Helga´s Folly, Chrám Buddhova zubu)

Prvního máje je státní svátek. Stojíme na zastávce autobusu v sedm hodin ráno a kolem nás se dělá srocení desítek tuktuků, kteří donekonečna tvrdí, že nic nepřijede. Nevím, kdo z nás tří je větší žid, jestli já, nebo ti dva židi, ale prostě zatvrzele čekáme dál. Prvních 45 minut autobus testuje náš optimismus, než se přiřítí ze zatáčky. Bojuju s nepřekonatelnou chutí vyfakovat všechny ty taxikáře, kteří se nám smáli. V Dambulle chytám tuktuk (poznámka: vždycky si já vybírám taxikáře, nikdy on mě. Což v reálu vypadá asi tak, že probudím spícího řidiče v postranní uličce).

Chrám v Dambulle leží jak jinak než na skále. No nic, čile ukrajuju schody, jen abych u vchodu do chrámu zjistil, že nemám lístek. Ten se totiž prodává na druhé straně pod kopcem. Minutový záchvat zoufalství a jdu pro ten lístek. Je ráno, takže atmosféra chrámu je kouzelná. Kolem jenom pár nadšenců a jeskyně se sochami jsou prázdné. Výzdoba chrámu je fascinující a dá se popsat jedním slovem - Buddha. Buddha sochy, Buddha strop, Buddha sloupy, Buddha malby. Můj zvyk zapálit v každém kostele co navštívím svíčku, tu nahrazuji pálením vonných tyčinek. Kolem jedenácté je tu prostě přecpáno a do jeskyní se stojí fronty. Nejvyšší čas zmizet.

Na autobusech na Srí Lance je super, že vůbec nezavírají dveře, naskakuju tedy přímo před chrámem do prvního jedoucího autobusu s nápisem KANDY. Tady už se ovšem první máj poznat dá. Ve všech autobusech se zpívá, v některých i tancuje. Cesta do Kandy je totálně zacpaná a trvá přes tři hodiny. Představoval jsem si to tu jinak. Kandy má sice jezero, obklopené velkými kopci, jinak je to ale klasická špinavá rušná metropole.

Toulám se chvilku ulicemi a snažím se ignorovat mnohem drzejší Huslery, než na severu. Potřebuju pauzu. Jako na zavolanou se v jedné pidi postranní uličce objevuje Secret café. Nevěděl jsem, že jsou na Srí Lance hipsteři, ale rozhodně v Kandy provozujou kavárnu. Zkouším hodit Kostkami štěstí ještě jednou a ptám se na ubytování. Dostávám kontakt na guesthouse který se jmenuje - wait for it - Hipsters Hideout. Lol. Nepřiletěl jsem na Srí Lanku, abych trávil čas s Německo, Anglicko, Francouzskejma náfukama, co si fotí jídlo na Instagram. Btw to se vážně stalo i v té kavárně. Ale na druhou stranu, bude tam wifi a hipsteři mluví perfektně anglicky. A já potřebuju spoustu informací, páč můj plán končí v Kandy a ani tady pořádně nevím, co dělat. Do toho začne pršet, takže je rozhodnuto, beru tuktuk k hipsterům.

Sophie na recepci je přesně to, co jsem čekal. Holka z Německa, co se prostě zapomněla vrátit a tak tu půl roku žije a pracuje. Okolo se povaluje v sítích pár podobnejch typů. Sophie je ale fakt příjemná a ochotná odpovědět lavinu mých otázek. Po standartní sprše a praní, vyrážím k jejímu prvnímu typu, hotel Helga´s Folly. Přemýšlím, jak nejlépe popsat, co je to za místo. Je to jako kdyby Gaudí, Dalí a Hundertwasser ujeli na hodně divným tripu a postavili v džungli hotel. Po prvních divno místnostech přichází jídelna, kde by z fleku mohli točit scénu z Indiana Jonese II. Pojídání očních bulv v polévce servírované v opičích hlavičkách. Pak jsem objevil cestu k pokojům, chodbou kterou jsem se bez prdele bál jít. Dlouho se mi nestalo, aby mi doslova spadla čelist. Tohle místo je fakt intenzivní.

Oproti tomuhle zážitku se Chrám Buddhova zubu zdál jako nuda. Zub vidět nebyl a po prvních dvou dnech mám pocit, že už jsem viděl všechny Buddhy světa.

Odpočívám v zahradách a doháním psaní. Po večeři, další skvělý typ, vyrážím tuktukem k veliké soše Ježíše, ne to byl fér, samozřejmě Buddhy, která trůní na nejvyšším kopci Kandy. Výhled na město je o to úžasnější, že se dá vystoupat až na Jeho hlavu a sledovat tak svět z výšky, jako ho vidí On.

Na ubytovně to vypadalo přesně podle šablony, partičky hulících, o hovně mluvících lidí, několik učitelů jógy a vegani s plnovousem. Ještě že ta Sophie je alespoň v pohodě. Můj pobyt zde ale splnil svůj účel, začíná se rýsovat plán s velkým P. Mám z toho trochu obavy, můj mozek vypisuje šeky, o kterých nevím, jestli je moje tělo schopné proplatit.

2.5. 2017 (Millennium Elephant Foundation, tržnice v Kandy, Mniši )

Brzo ráno vstávám abych chytil autobus z místa které nevím, kde je, na místo které nevím, jak se jmenuje. Vím jen přibližně směr na Kegalle, ale název místa Millennium Elephant Foundation bohužel nikdo nezná. Autobus na Kegalle jsem našel docela snadno, prostě jsem šel a každých 30 metrů se zeptal "Hello, Kegalle?" a ano Štěpíku, zeptal jsem se takhle i pár policistů. Zhruba desátý pán už se nade mnou slitoval a dovedl mě tam. (poznámka, bylo to u pošty) No tohle? Lidí v autobuse bylo stejně jako sedaček, venku není 40 stupňů a řidič ani moc nepředjíždí. Jsem snad v první třídě?

V Kegalle vyskakuju na křižovatce, kde tuším další směr ke sloní nemocnici. "Tady, tady", volám zmateně na řidiče, když míjíme její ceduli. Tenhle podnik je na rozdíl od Pinewally méně turistický a zaměřený hlavně na ochranu slonů. Je jich tu sice jenom deset, zato vypadají opravdu šťastně. Využil jsem možnosti se na jednom projet, čehož zpětně lituju. Nevěděl jsem, že si člověk může zaplatit něco jako procházku se slonem. Co je ale úplně super, ti sloni se musí chodit několikrát denně koupat a kdo chce, může prostě přijít do potoka za slonem, dostane půlku kokosu a může ho celého oškrábat. Člověk tam může strávit jak dlouho chce, tak jsem si dal ještě konvici čaje, psal deník a koukal na slony.

Při odchodu jsem si všiml ještě velké budovy vpravo a šel jí trochu drze prozkoumat. Když ke mně přišel pán, byl jsem si jistej, že mě vyhodí, ale místo toho se zeptal, jestli bych chtěl vidět, jak se vyrábí papír ze sloních bobků? To si piš, že jo. Ukázalo se, že jde o malou továrnu, která využívá vlákninu z bobků na výrobu papíru. Mně to přišlo fascinující a dojemný, téměř žádné stroje, všechno ruční práce. Od tud máš Alenko ten obrázek.

Zpět v Kandy navštěvuji tržnici a fotím prodejce zeleniny a koření, jak žvýká betelové sousto. Krása. Rychle pospíchám k hipsterům, vzít si věci a dát jim sbohem.

Dnes večer jsem si vyhlídnul ubytovnu, kterou provozují mniši. Nádvoří mají plné želv. Pokoje jsou v uličce za modlitebnou. Jedna žárovka, jedna prkenice s úzkou matrací, čtyři stěny a strop. Nádhera. K večeru píšu deník, popíjím tajně mnichům jejich čaj a sleduju želvičky, jak brázdí dokonale uhrabaný písek nádvoří.

3.5. 2017 (Hatton, Dalhousie)

Dnes je v plánu přesun pod Adamovu horu, jelikož se začíná v noci, víc toho asi nestihnu. Nejdříve ale cesta vlakem. Legendární cesta z Kandy do Budully, která vede skrze středozemské pohoří a čajové plantáže.

V Kandy na nádraží čeká víc turistů, než místních. Všichni turisti mají v očích hladový výraz člověka, který by podkopnul hůl starci, jen aby mohl sedět u okénka. Platí pravidlo, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. Na mě nakonec vyjde místo v uličce vedle pěkně oblečené starší paní. Nevím, zda to bylo jablko, které jsem jí nabídl k snídani, nebo moje pasivně agresivní hypnotizování okénka, ale po půl hodině mi "sama" nabídla, abychom se prohodili. Hurá. Až do Hattonu sleduji překrásnou scenérii Srí Lanské krajiny, občas něco ochutnám od vagonových prodejců. Tempo vlaku je pomalé a jeho kymácivé pohyby děsně uspávají. Bojuji s tím jak se dá, ale je to vážně těžké. Je zábavné sledovat ty, co se nejvíc cpali k okénku, jak jim po hodině padá hlava. I když je to pouhých 90 kilometrů, jedeme přes 3 hodiny.

Z vlaku skáču přímo do přecpaného autobusu a další dvě hodiny trvá, než ujedeme dalších 30 kilometrů do vesničky Dalhousie, jež je odrazovým můstkem pro výstup na vrchol. Ubytovnu vybírám podle ceny, ale zdá se, že mám zase štěstí. Malebný domeček doslova obklopený květinami má totiž uvnitř překvapení. Flekatý štěně, co má navíc stejný obojek jako Connie. Přiznávám, že mi z toho trochu přeskočilo a začal jsem ho všemožně drbat a mluvit na něj česky. Pokoj byl tak prostý, že jsem je podezříval, že se nechali inspirovat u mnichů.

Bylo potřeba jít brzo spát, takže se po večeři jen chvíli courám po čajových polích a stáčím to zpět kolem horské řeky, kam si místní ženy chodí mýt vlasy. Gauguin by se z toho zbláznil radostí. Ještě se zastavuji u stánku s korálky, kde hlídá malinká holčička. Okukuju korálky a ona se stydí, tak jí trochu šibalsky ukážu, jakože pššš a dávám jí 200 rupií, což je trojnásobek ceny a ona s pokřikem tatííí běží do stánku.

4.5. 2017 (Adamova hora, Hatton)

Vstávání v jednu ráno bolí míň, než jsem si myslel a překvapivě není ani zima. Nasazuju ostré tempo, abych byl nahoře co nejdřív a pokud možno stoupal sám. Z omylu mě vyvede hned první rodinka. Jdou všichni, včetně dětí, které jsou tak malé, že se musí nést, babičky a pajdajícího dědečka. Naplno si uvědomím, jak vážně tuto cestu na Adamovu horu berou. Celá cesta je z obou stran lemována stánkama. Některé prodávají čaj, jiné cetky a placky. Mnoho z nich je otevřeno i teď, v jednu hodinu ráno a uvnitř těch čajoven se krčí lidi, pro které je výstup na horu otázkou dnů a ne hodin.

Celé procesí stánků se táhne až na vrchol a spolu s hvězdnou oblohou jsou to jediná světla široko daleko. Celé to vytváří dojem cesty složené z hvězd. Těch pět tisíc schodů dává pořádně zabrat, ale vždycky když začnu fňukat, vyloupne se odněkud stařenka o holi, nebo nemluvně zabalené v zavinovačce.

Konečně vrchol. Hned u vchodu stojí hlídka a nesmlouvavě vyžaduje zuté boty. Dost tady fouká, alespoň tedy konečně vytahuji teplé oblečení, které do teď bylo pouhou zátěží. V chrámu uprostřed, na nejvyšším místě hory se nachází asi dvou metrová stopa Buddhy, reálný cíl všech těch kulhavých babiček. Na celé hoře je to to nejsvatější místo. Do svítání je to ještě hodina, ale msto se začíná rychle plnit. Sednu si na schody směrem, kde tuším východ slunce. To co začne jako úzká linka se brzy vybarví všemi odstíny rudé. Všichni dychtivě vyhlíží s mobily v ruce. Najednou se zhasnou světla chrámu a hlídač zařve něco jako že si máme všichni stoupnout. Asi to dává smysl, když vstává Bůh, tak člověk nebude přihlížet v sedě. Je obtížné popsat, co cítím, když se mě dotknou první paprsky světla a jsem obklopen silně věřícími lidmi na posvátné hoře. Slunce nám dává život, pro mě osobně je viditelným zosobněním Boha a tomu je člověk na té hoře zatraceně blízko.

Po východu jsem ještě přešel na druhou stranu a chvíli sledoval, jak hora hází dokonalý stín na mraky pod ní.

Říká se, že cesta nahoru je náročná, ale cesta dolů je náročnější. Kolena začnou protestovat už po pětistém schodu, ale ještě jich zbývá 4500. No nic, myslím na ty stařenky, trpím a sestupuju.

Po snídani a pořádném vydrbání toho štěněte utíkám na autobus, který je z poloviny zaplněn turisty. Všichni hrozně smrdíme. Na autobus navazuje vlak, který mě vezme do Haputale. Opět jsou k vidění dech beroucí scenérie čajových plantáží a pralesa. Jediné, co kazí tenhle perfektní zážitek, jsou davy turistů se selfie tyčema, které ční z každého druhého okýnka. Můj přístup k selfie tyčím se smrsknul na jednoduchou rovnici. Vlastníte selfie tyč? Nenávidím vás.

Z horských městeček, kam jsem měl namířeno přichází v úvahu jen tři. Nuwara Elyia byla příliš snobská, Ella příliš turistická, takže volba padla jasně na Hatton. Tohle městečko je naprosto úžasný. Stojí v sedle a má tak dokonalý, desítky kilometrů dlouhý výhled jak na sever, tak na jih. Hotel, který průvodce doporučoval jako nejlevnější byl zosobněním luxusu. Jako první mi manažer hotelu nabídl pokoj s manželskou postelí, 3 na 3 metry a hedvábnou moskytiérou, jehož velká francouzská okna odkrývala 100 kilometrový výhled téměř až na jižní pobřeží. Pokoj byl za stejnou cenu, jako špeluňka u hipstrů v Kandy, někde v postranní uličce daleko mimo centrum. Já jsem to ale vzít nemohl. Všechen ten luxus ostře kontrastoval s mojí připálenou páchnoucí existencí. Proto jsem nakonec vzal jejich nejlevnější pokoj, který byl ovšem to samé, v bledě modrém. No, co se dá dělat.

Rozmazlování ovšem nekončí pokojem. V hotelové restauraci, kde mám k ruce 3 číšníky si objednávám nejlepší curry na světě. Symfonie chutí vůní a barev. Když večer píšu deník a dělám plány na zítřek, přižene se bouřka, která téměř každou půl hodinu vypne proud v celém městě a kolem mých nohou, opřených o zábradlí balkonu, proplouvají horské mraky.

5.5. 2017 (národní park Horton Plains, továrna na čaj - plantáže Dambatenne, Lipton´s seat)

Podruhé za sebou jsem ranní ptáče. Tentokrát vstávám v půl páté ráno, abych stihnul otvíračku v šest v národním parku Horton Plains. bohužel se tam nedá dostat jinak, než tuktukem, což je pro jednoho další zbytečný luxus. Mohli jsme jet klidně až tři, ale nikdo v téhle vesničce nebyl. Tma a horské mraky pomalu ustupují dalšímu nádhernému východu slunce. Občas zastavím na rychlé foto.

Vstup do parku je bohužel dvakrát dražší, než jsem čekal a se strážníkama na kase nemůže být o smlouvání řeč. V parku samotném vládne úžasná atmosféra. Ranní slunce pomalu rozhání chuchvalce mlhy a na travnatých pláních se pasou jeleni. V celém parku je v tuhle hodinu jen pár odhodlaných lidí, co si to sem přišli vychutnat. První část trasy vede malou džunglí a z té nespoutané zelené masy se ozývají úžasné zvuky.

Po asi pěti kilometrech, džungle najednou zmizí, a člověk se najednou ocitne na okraji asi kilometrového srázu. Odtud získal park svoje jméno Konec světa. V hotelu mi udělali sendviče, takže snídám na samém okraji a snažím se ten výhled očima a hlavou nějak pobrat. Společnost mi dělá úžasná zelená ještěrka, která ale sendvičem opovrhne a uteče zpět do džungle. Cesta dál pokračuje přes travnaté pláně až k vodopádu.

I když je přísně zakázáno vybočovat z cest, risknu to a přelezu malé zábradlíčko a sestupuju přímo k vodopádu. Čekal jsem ledovou horskou vodu, ale překvapivě byla úplně teplá. Potom už jen cesta zpátky a jízda tuktukem.

Ovšem žádný polední klid se nekoná. Hezky pěkně na autobus a hurá do továrny Dambatenne. Což je první továrna na čaj, založená sirem Thomasem Liptonem. Velká oplechovaná budova se za těch 125 let nemohla moc změnit. Což jen dokládá interiér továrny a stroje v ní. Výroba černého čaje se zdá být jednoduchá. Posbírám to, nasuším, sroluju, nasekám, vysuším a zabalím to.

Prohlídka ovšem není hlavní důvod, proč jsem tady. Tím je výšlap na Lipton´s seat, který začíná hned za továrnou. Odháním drzé tuktukáře, kteří mě tam chtějí odvést, i když nohy mě bolí jako čert ze včerejšího výšlapu na Adamovu horu. Cesta nahoru se vine skrz obrovské čajové pole, které se zdá končit až v mracích.

Společnost po cestě mi dělají Tamilské sběračky čaje, kterým akorát začíná odpolední směna. Na tato setkání mám ale docela špatné oblečení, krátké černé triko jen stěží zakrývá moje tetování, takže se okamžitě stávám atrakcí. V jeden moment jdu prostě já a všude kolem mě houf chichotajících se žen. Vtipkujeme, že jdu do práce s nima, protože moje krosna připomíná pytel, jenž mají sběračky připevněný na hlavě a kam dávají čajové lístky. Jedna z mladších sběraček jménem Dilhany mě dokonce hecuje, abych pohnul kostrou, vždycky když se na chvíli zastavím popadnout dech.

Z výhledu nahoře mám asi tolik, jako Rákosníček z výhledu z okna, totiž že přes mlhu, která by se dala krájet, nevidím vůbec nic. Nahoře také poprvé pošlu někoho do prdele a to místní naháněče, kteří mě nenechají ani vydechnout. Jsem utahanej, bolavej a začínám být nějakej spálenej. To jste si špatně vybrali chlapci. I když bych jel dolu strašně rád tuktukem, vám nedám ani vyndru. Cestou dolu už opravdu nemůžu a můj obličej začíná nabírat barvu zamračené chilli papričky.

Těsně nad továrnou je škola pro Tamilské děti, kterým akorát skončila výuka a jdou domů. V tom mi to dojde, tihle drobci to chodí každý den, do toho strašnýho kopce a já tady frfňám, že jsem to šel jednou.

Zpátky v hotelu panuje ještě absurdnější nálada než včera, pří večeři mě obsluhují 4 číšníci a protože v zásadě nic nechci, hrozně se nudí. Konečně se jeden osmělí a pozve mě na hru Carrom, což je v zásadě kulečník, jenže člověk cvrnká do žetonu. Strašně mi to nejde a kluci z toho mají prdel. Dodnes nepochopím, jak se jim to povedlo, že jsem jednu hru vyhrál, museli se fakt snažit. Když to viděl manažer hotelu, překvapivě se přidá a dáváme pár piv. Nakonec se osmělí i on a požádá mě, abych přivezl české kamarádce, u které chce zabodovat, nějaký čaj. Ach jo, 250 g navíc, ale souhlasím. Jdu spát, nohy mám jak z kamene a ksicht mi hoří.

6.5. 2017 (Ella, Tomorowland)

Ráno jsem trochu zmatenej, co mám dělat. Mám přejet jen kousek do Elly, nebo rovnou do Arugam Bay? Jsem spálenej tak, že nemůžu pohnout obočím. No co, nechám to náhodě a stejně do Elly musím. Samotné město mě nijak nenadchne a vlastně nechápu, co na tomhle místě všichni vidí. A když říkám všichni, tak tím myslím, že jsou tady opravdu úplně všichni. Dokonce zaslechnu češtinu. Mám ale jeden zajímavej typ na guesthouse a taky cítím, že bych si měl trochu odpočinout. Dám tomu šanci a uvidíme.

Tomorowland je opravdu něco. Velká budova stojící na kopci s neuvěřitelným výhledem. Stavení je uvnitř duté a slouží jako bar. Ano, celý dům je bar. Spí se venku ve stanech. Majitel je neuvěřitelnej maník s vizáží Jamese Browna a ihned mi doporučuje výlet k tajnému vodopádu. Já přirozeně neodmítnu nic s přízviskem "tajný". Jedou ještě další lidi z hostelu a lámeme počet lidí v jednom tuktuku. Vodopád sice není nijak obří, zato jsme tam sami a můžeme se vykoupat. Pár lidí pokračuje do města, kde se dá podniknout výlet na Little Adams peak. Nedá se nic dělat, hojení musí počkat. Jde sice jenom o další výhled, ten je ovšem spektakulární. Bohužel se nemůžu zdržet, protože bolest ze spálené kůže začíná být nesnesitelná.

Před večeří ještě sleduju západ slunce nad čajovou plantáží za zvuků buddhistických modliteb. Dobře, možná bych měl vzít Ellu na milost.

Poprvé mi začíná být opravdu smutno. Stýská se mi pořád, ale tenhle tíživej pocit samoty je novinka. K večeři mám paní máma udělala všem curry s rýží. Ale jinak nejím curry s rýží každý dne. Občas si dám i rejži s curry. Po večeři začíná konverzace s ostatníma na klasické téma kdo kde byl na jak dlouho, kdo co dělá a tak dále. Někde v tomhle momentu ke mně přistane první špek, kterých ten den bude minimálně pět. Do toho Arak se sodou, to tohle konečně začíná vypadat jako dovolená. Hulení a Arak má překvapivě uklidňující účinky, alespoň se mi už nestejská.

7.5. 2017 (Arugam Bay) Dneska to bude tranzitní den, potřebuju urazit asi 200 km, což na Srílance trvá téměř celý den. Nejprve se potřebuju dostat do Wellawaya. Horské klima se rychle mění. Úplně jsem zapomněl, jaké může být v autobuse horko. Navazující spoj najdu s přehledem, ovšem potíž je s čuráním. Snažím se to řidiči nějak vysvětlit, ale popravdě nevím, jestli mi rozuměl. Když vycházím ze záchodů, vidím akorát autobus odjíždět. Rychlej sprint přes nejrušnější křižovatku středovýchodu ocení desítky řidičů nadšeným troubením. Ale žiju a jedu směr Mogarela a to je hlavní. Cesta se dá popsat jen tak, že chápu, proč je místním zvykem chůze po rozžhaveném uhlí. To je totiž po cestování busem za odměnu.

V Mogarelle se mi konečně stane něco špatnýho, už jsem si říkal, že to jde nějak moc dobře. Autobus mi ujíždí o pár minut a horlivý tuktukář se nabízí, že ho za pár stovek dožene. Odveze mě za město s tím, že je autobus asi pryč a do Arugam Bay mě odveze za dva litry. Řvu na něj směsicí všech jazyků, které znám, takže mě alespoň odveze zpátky na autobusák. Od svého autobusu se už pak nehnu.

Jedou se mnou ještě další dva lidi, co cestujou singl, Margaret z Rakouska a teplej Dany z Austrálie. Nikdo z nás nemá rezervaci a jelikož si docela rozumíme, dohodneme se, že budeme sdílet jeden pokoj. Konečně přijíždíme k oceánu. Sedm hodin v autobuse je na nás dost znát, takže tuktuk ani neodmítáme. V Beach Hutu, nejlepším hostelu podle průvodce mají plno, tak jdeme prostě jenom naproti. Teplej Dany spí s Margaret na manželské posteli a já na přistýlce.

Zbytek dne strávím na pláži a obejdu celou lagunu. Fotím rybáře a západ slunce. Při večeři nám Dany vypráví o tajném hand shaku, kterým si místní dávají najevo, že jsou teplí. Jdu spát, v pokoji je 50 stupňů a ještěrka.

8.5. 2017 (Crocodile Lake, poustevny Kudumbigala, škola mnichů, divoký slon v džungli, pláže)

Dneska mě snad konečně čeká nějaká akce. Půjčuju si na den motorku. Nejprve ale vstávání v pět ráno, abych stihl východ slunce nad oceánem. Tyhle věci se prostě nikdy neomrzí. Jakmile se slunce vyhoupne nad obzor, je znát, jak se hned dělá teplo. Skůtr si půjčuju u Araba, protože má nejlepší ceny, ale hlavně se zdá, že nemá moc problém s tím, že nemám mezinárodní řidičák. Jen mě varuje, že když "police", tak "big problem". Motorka má samozřejmě prázdnou nádrž, takže úkol číslo jedna je natankovat. S hrůzou zjišťuju, že nevím ani jakej typ benzínu do toho nalejt, ani jak se otvírá kufr. A nakonec přijdu na to, že nevím ani jak nastartovat. Místní klučina mi s tím pomůže, takže dobrodružství může začít.

Nastartuju mašinu, nasadím brejle a zastavujou mě policajti. Taktika je hodnej polda a tichej voják. Vysvětluje mi, co jsem provedl a já se snažím tvářit jako andílek. Pořád dokola mi to vysvětluje a já pořád odpovídám, že to chápu a čekám, jaký přijde trest. Pán, co to sleduje naproti z ulice už to asi nemohl vydržet a tak zezadu přistupuje k tichému vojákovi a dává mu nenápadně do ruky pětikilo. Pak se podívá na mě a v jeho očích je jasně napsáno "takhle, ty debile". Chápu a vytahuju pětikilo. Kejvu na policistu, jako že chápu, že jsem v prdeli a přitom nenápadně podávám prachy vojákovi. Ten jenom kývne, policista mi z ničeho nic potřese rukou, poděkuje a prý můžu jet dál.

První zastávka Crocodile Lake, podle průvodce by to mělo být jezero plné krokodýlů, ale je to spíš jezero plné blatouchů. Dojíždím až na konec, krajina mění tvář. Cesta přechází v pěšinu po jejíž obou stranách jsou zatopené stromy. Přijde mi to docela cool, spousta ptáků, bažina a pak se jeden z těch stromů na hladině pohne a zmizí a já si uvědomím, že v té vodě 20 metrů ode mě plave asi 15 krokodýlů, kteří číhají právě na ty ptáky. Mám z toho špatný pocit, za tohle by mě doma nepochválili, takže pomalinku odjíždím pryč. Jak moc mám nahnáno ukáže pták, který vyběhne přes cestu a vyděsí mě tak, že spadnu z motorky. Tady ovšem nežiješ na dobrým místě kámo.

Další zastávkou jsou buddhistické poustevny Kudumbigala. Zapomenutá skalní obydlí rozmístěná v džungli obývá asi šest mnichů, které zastihuju akorát v době oběda. Ukazujou mi cestu na malou skálu, na které leží socha Buddhy. Ne že by se mi tam moc chtělo, je přeci jenom poledne a slunce ze mě dělá škvarek, ale přeci je neurazím. Je takové horko, že kdybych si odplivnul, na zem to nedopadne. Začínám si připadat jako v pořadu o přežití a cestou zpět na motorce úplně vidím ten progress bar s rychle ubývající manou života. Přeci to ale nevzdám a nevrátím Arabovi motorku s plnou nádrží.

Beru tedy odbočku v jedné vesnici a čekám, kam mě dovede. Ještě že jsem to nevzdal, na konci prašné cesty stojí malá škola pro buddhistické mnichy. Kluci zrovna připravujou lampiony na blížící se Vesak a z mého příjezdu mají velkou srandu.

Jeden klučina mi vysvětluje, že kousek opodál je prý malé jezero, kam chodí pít sloni. Tak tohle mě opět postaví na nohy. Jestli jsou někde divocí sloni, tak to chci vidět. Beru si jen to nejnutnější, foťák a ručník. Asi půl kilometru od školy nacházím jezero a za ním slona. Mám z toho strašnou radost. Je tam jenom pro mě.

Můj vůbec první, opravdu divokej slon. Chvilku ho pozoruju, když mě to napadne. Dneska už vím, že dehydratace může způsobovat chvilkové pomatení smyslů, to jediné by totiž vysvětlilo, proč jsem se rozhodl jít ke slonovi blíž. Přes jezírko jsem nemohl, ne potom co jsem zažil na "Crocodile Lake". Volba tedy padla na brodění se džunglí. Omotal jsem si hlavu ručníkem a po malé opičí stezce si razil cestu na vysoký kámen, který mi sloužil jako orientační bod. Z něho už na slona bylo vidět mnohem líp, ale mě v hlavě dokola znělo Bressonovo, jeli fotka špatná, nejsi dost blízko, nejsi dost blízko, nejsi dost blízko. Používám ručník jako provizorní lano a slézám zpět do hustého porostu. Už jen pár metrů a je konec džungle. Přede mnou se otvírá malá mýtina a na ní slon, který kouká přímo na mě. Konečně se dostaví pocit strachu, nebo spíš pud sebezáchovy. První pravidlo tady totiž zní, nikdy nechoďte ke slonovi, jsou to velmi nebezpečná zvířata. Náš souboj v zírání nakonec vzdává on a odchází trochu zpruzeně do džungle. Cesta zpět už je jednoduchá. Stačí najít vysoký kámen, zjistit, že to není on, ztratit se, hodinu zmatkovat v džungli a pak vyjít asi o pět kilometrů jinde. A to všechno jen kvůli jedné, špatné fotce slona, která mi navždy bude připomínat jakej jsem magor.

Kluci ve škole nechápou, proč se vracím jinudy, než jsem přišel. Já to kluci taky nechápu. Nasedám na motorku a ujíždím zpět na pokoj, pro dnešek toho dobrodružství bylo dost.

Zpět na pláži si půjčím takové to klouzací prkno, abych si taky trochu užil vlny. Párkrát se mi to sice povede, ovšem víckrát dostávám vlnou přes držku. V nádrži motorky zbývá ještě spousta benzínu, tak si prostě jen tak jezdím kolem rýžových polí, odbočím až když vidím ceduli whisky point, ale v podstatě jde jen o surfařskou lokalitu pro hodně pokročilé. Chvilku sleduju jak jim to jde a pak už jen spanilá jízda zpět na hostel. Arab se pta, jestli nebyly problémy " no problems sir".

9.5. 2017 (Tissa, Yala Safari)

Další vstávání v pět, už ani nevím po kolikáté v řadě. Čekám na nějaký expres do Matary, který pojede celý den. Autobus se přiřítí a se skřípěním brzd a oblakem prachu zastaví u našich nohou. Je totálně plnej, tak se spolu s dvěma trochu vyděšenejma Japoncema vmačkáváme za řidiče. Řidič a jeho kumpáni se tomu smějou. Mě smích přejde, když vidím, jak se připoutal. To tady nedělá nikdo. NIKDO. To co jsem jel předevčírem dvě hodiny zvládá za hodinu a pár minut. Říkám mu, že je "very fast" a on mi totálně vybetelovanou pusou odpoví "že je superman".

Řešit, jestli v ostrých zatáčkách spadnu nemá smysl. V autobuse je tolik lidí, že jsme něco jako jedna velká jitrnice. Ovšem nově nabitý čas znamená, že musím přehodnotit plány. Pokud bych se dostal do Tissy, která je po cestě před druhou hodinou, mohl bych stihnout safari v parku Yala. Superman to stíhá do jedenácté hodiny, což je opravdu neuvěřitelné. Vymáčknu se z autobusu, ale nadechnutí se nekoná. Hned se kolem mě totiž seběhne parta naháněčů a snaží se mi vnutit safari. Než dojedu do hotelu, mám v ruce pět vizitek, což je fakt otravné. Po cestě ale úplnou nádherou objevím maškarní průvod dětí z místní školy, jež je předzvěstí zítřejšího svátku Vesak, na který se tu všichni připravují.

V hotelu, kde se ubytuji mají bazén. Připadám si jako snob a zároveň se mi hrozně zasteskne po holkách. Je příliš velké horko cokoliv a spálená stehna mě neskutečně bolí, tak jenom polehávám a doháním deník.

Přijíždí chlapík s džípem a začíná klasické kolečko smlouvání o cenu. Jsem sám, což je na jednu stranu úplně super, představa, že pojedu s pěti Němci mě děsí. Ale pochopitelně je to takhle dražší. Řidič chce pět a půl tisíce, ale v tom si všimnu, jak na mě manažer hotelu signalizuje čtyři. Nakonec přistanu na 4300 ale těší mě, že mi týpek takhle pomohl. Ještě vstupní poplatek a může se vyrazit. Za branami parku hned potkáváme sloní stádo, jež se chladí kolem malého jezírka. Jsou fakt skvělí, něžně si hrajou a stříkají po sobě vodu. Za chvíli je kolem nás tolik aut, že znervózní a odejdou. Takhle se to opakuje ještě několikrát.

K vidění jsou zvířata jako pakoně, prasata, laně, spousta zajímavých ptáků a pávy, ale hlavní atrakcí parku Yala je leopard. Většina řidičů se ho snaží spatřit s vyhlídkou většího dýška. I my jsme měli to štěstí a jednoho viděli, ale ve skutečnosti to není taková paráda, jak to zní. Leopardi jsou plachá zvířata, takže je z něj v nejlepším případě vidět jen obrys s ocasem někde v koruně stromu. Kolem toho stromu stojí v uctivé vzdálenosti asi 15 nastartovaných džípů a každý se předhání, aby měl nejlepší místo. Snažil jsem se dědovi vysvětlit, že o žádnýho podělanýho leoparda nestojím, ale marně. Buď mi nerozuměl a nebo si prostě myslel, že mi hráblo, nevím, co je pro mě dobrý a chci raději koukat na slony. Ty už jsme potom ani moc neviděli, protože začalo poprchávat.

Děda byl hrozně spokojenej a pořád opakoval "good safari", ale já nevím. Když nad tím tak přemýšlím, asi se mi to ani moc nelíbilo a to jsem byl v tom autě sám. Vlastně si ani moc nedovedu představit safari, které by se mi mohlo líbit. Jsem prostě safari hater.

Určitě si myslíte, že tenhle večer skončím v bazénu, ale to jste na omylu. Je potřeba prozkoumat město do kterého jsem přijel. Tissa leží u jezera obklopená rýžovými poli, cesta kolem jezera mě dovedla až do centra, kde jsem se porozhlížel po něčem na zub. Místo toho jsem ale k velkému pobavení dvou prodavaček skončil v obchodě s oblečením pro holčičky. No co, i potetovanej běloch má srdce. Pak už jen večeře a spát.

10.5. 2017 (pláž Mirissa, tajná pláž a zabijácká vlna, Vesak)

Tak přeci jenom na ten bazén došlo. Nejdřív jsem se zdráhal, do vody se mi po ránu moc nechtělo, ale potom jsem si vzpomněl, že má voda přes 30 stupňů a pro Čecha tedy něco jako termální pramen.

Kam ale dneska vyrazit. Mám jen nejistou představu, kde bych chtěl skončit a také se řídím doporučením a hlavně varováním mého průvodce. Nakonec si vybírám pláž Mirisa, která je akorát tak v dosahu a neměla by na tom být tak špatně, jako Unawatuna, kterou pohřbil turistický průmysl.

To ovšem poprvé zapláču, že nemám aktuálního, ale dva roky starého průvodce. Mirissa je na tom úplně stejně. Hladoví hoteliéři vykáceli úzký pruh z palem a pláž až k čáře prílivu a někdy i za ní zastavěli. Pláž tak v podstatě přestala existovat, což je nejen škoda estetická, ale hlavně ekologická, například pro populaci místních želv.

Už je pozdě měnit plány a tak alespoň nacházím krásný malí guest house s velkým mangovníkem na nádvoří. Po povinné sprše a vyprání se ptám majitele, zdali tady není nějaké místo, kam chodí spíš místní a on na to, že prý je to tamhle za tím kopcem.

Tak tohle mi zvedne náladu. V cestě mi sice stojí džungle, ale s tím už mám své zkušenosti a navíc je tu vyšlapaná pěšinka. Konec porostu mě vyplivne těsně před krásnou malou zátokou, kde nikdo není. Ó, jaký to poklad. Vyndávám foťák abych tu nádhernou chvíli zvěčnil a v tu chvíli se přižene obří vlna a rozbije se u mých nohou a proud slané vody mnou mrští o kameny. Tak konečně mým strážným andělům došla trpělivost. Sbírám se na nohy a už vím, že tohle bude průser. Všechno je mokrý, z foťáku teče a jedna bota zmizela v oceánu. Mysli! teď je potřeba všechno rychle osušit. Běžím bosej zpátky džunglí a snažím se nevnímat bolest od malejch kamínků. Potom ještě přeběhnout rozpálenou silnici a už jsem doma. Rychle všechno suším ručníkem a dosouším toaletním papírem, alespoň mobil zdá se přežil. Foťák se zapnout neodvažuju a pokouším se vzpomenout na nějakou modlitbu.

Čas si krátím pojídáním manga a nákupem nových ťapek, což je o Vesaku a ještě s mojí nohou číslo 10 nadlidský úkol. V celé Mirisse je otevřeno jen pár obchodů a jediné žabky v mojí velikosti jsou růžové.

Zpátky na pokoji se ovšem žádné překvapení nekoná. Pokoušel jsem štěstí příliš dlouho a foťák je teda kaput. Bez focení, rodiny nebo kamarádů ztrácí tohle všechno smysl. Najednou jsem jenom týpek, co je sám v celým hotelu.

Sedím tak trochu opařeně asi půl hodiny a přemýšlím, co dál. Nenapadne mě nic lepšího, než se vrátit na tu pláž. Cestou přemýšlím, o jaké fotky takhle přijdu. O tunu fotek lidí v autobusu, Galle, pláže a rybáře v Colombo. To zas není tak hrozný, ale vztek mám stejně. Tajná pláž vypadá přesně tak, jak jsem si jí vysnil. Opuštěná zátoka, ukrytá pod stínem palem, malý bar a jedno toulavé štěně se drbe.

Cestou zpět musím jít jinudy než jsem přišel, po tmě džunglí by to byla sebevražda, nemluvě o zabijácké vlně. Jediná další cesta vede přes takový malý slum. Za normálních okolností by z této chudinské osady, postavené jen z plechů a palmového listí šel trochu strach, dnes večer je ale Vesak, den kdy se Buddha narodil, stal se osvíceným a nakonec i zemřel. Pro Srí Lančany je to svátek světla a velká města se předhánějí, kdo vystrojí větší show.

Místní lidé samozřejmě na takovou parádu neměli, ale dohnali to prostou šikovností. Z džungle se začal vynořovat jeden lampion za druhým. Některé z papíru, jiné jenom z větviček, ovšem důmyslně poskládaných tak, aby připomínaly například lotosový květ. Některé chýše osvětlovaly jenom vysoké svíčky uvnitř barevných lahví. Připadal jsem si trochu jako v Jiříkově vidění. Nebo jako na Vánoce, kdyby Vánoce byly ve třiceti stupních s osmdesáti procentní vlhkostí vzduchu. I já jsem ale musel na místní působit jako duch, jak jsem postupně stoupal pěšinou nahoru. Čím blíž jsem byl civilizaci, tím pestřeji byly domy vyzdobené. Poblikávající keře, stromy obalené žárovkami, ulice zalité světlem.

Zpět do hostelu k mrtvému foťáku se mi moc nechce, tak jsem se odhodlal projít se trochu po Mirisse, které noční odliv přidal těch několik tolik potřebných metrů. Blesky nad horizontem oceánu, stejně jako občasné výpadky elektřiny dávali tušit blížící se monzun. Déšť na sebe nenechal dlouho čekat. Bylo to úžasný, přesně co jsem v tu chvíli potřeboval. Nade mnou někdo rozléval kýbly vody. Které se pře ze mě valily do slaného oceánu. Tuhle dokonalou chvíli zkazil pan žaludek, který protestoval, že měl naposledy snídani. Ale co, to se dá spojit, usedám do jedné z rybích restaurací a žádám vyndat stůl na déšť, což nechápe nikdo z hostů ani z personálu a objednávám si svojí první rybu. Mně to může být jedno a stejně přestane pršet, než mi to přinesou. Tenhle moment by byl perfektním zakončením celé dovolené, ale já vůl si to dal na 14 dní, takže mi ještě dva zbývají.

Nemám absolutně páru, co dělat. Courám se zpátky po pláži a vidím, jak si jeden hlídač z toho luxusnějšího hotelu krátí chvíli svícením baterkou na kraby. Takhle na papíře to zní asi jako hrozná blbost, ale ve skutečnosti to byla sranda, sledovat, jak krabi tančí kolem svých děr.

11.5. 2017 (Galle, Weligama, Unawatuna, Bentota)

Tenhle den bych sem nejraději nepsal. Ne snad proto, že by se něco stalo, ale právě proto, že se nic nestalo. Ale je to deník , takže bych ho neměl vynechávat. Jdu na ranní autobus směr Galle, prohlédnout si alespoň starou pevnost. Cestou pokukuju po plážích jako je Weligama nebo Unawatuna, jestli by nestály za bližší ohledání. Nestály. Všude to samé, pláž nikde, zničená restauracemi a hotely, které v období dešťů naprosto ztrácí smysl, protože moře je příliš rozbouřené, než aby se dalo koupat. Cesta do Galle probíhá poklidně. Je den po Vesaku a to se rozdává jídlo zdarma. V každé vesnici je zdá se něco jiného. Curry v palmovém listě, zmrzlina, placky nebo různé ovocné džusy. V jednu chvíli kolem mě projede na kamionu naložený slon. Pevnost je hned naproti zastávce autobusu, tak super, alespoň nemusím brát tuktuk. Kolem brány je zase pár naháněčů, kteří mi chtějí zpříjemnit život. Na jednoho extra otravného musím zase křiknout, ach jo.

Pevnost samotná je ale krásná. Snoubí se zde koloniální architektura s místní atmosférou, to vše obehnané hradbami z 16. století. Mně z nějakého důvodu připadala jako Havana, kde jsem sice nebyl, ale představuju si ji tak.

Protože je dneska svátek, tak je všechno zavřený. Teda až na Historical Mansion Museum, která je jakým si muzeem veteší i krásných věcí, jenž nashromáždila jedna rodina žijící uvnitř hradeb. Je tady všechno mimo moji cenovou kategorii, což platí o celé pevnosti. Je to opravdu jen na procházku, ne víc než na pár hodin.

Z Galle se vydávám směrem na pláž Hikkaduwa, kterou mi doporučil brácha, ale je to jenom další zklamání. Alespon podle průvodce vyhledávám vyhlášenou malou restauraci, ale ta má ve svátek zavřeno. Paní se mi moc omlouvá, že to nejde, ale já se nevzdávám bez boje. Je čas oběda a já jí s pohledem hladového štěněte navrhuju, že budu jíst klidně s nima, cokoliv právě vaří. Nakonec se nade mnou slituje a uvaří mi fantastické curry s rejží. (poznámka, začíná se mi v noci zdát o chlebu s máslem a vysočinou).

Původně jsem tu chtěl zůstat, ale je to tu ošklivé, tak jedu dál směrem Bentota. To je sice rušnější město, ale těsně před ní se nachází pláž Induruwa, kde nikdo není a kde podle průvodce seženu fajn hostel. Chvíli blbnu ve vlnách a odpoledne se vydávám na nákupy do města.

Opět působím rozruch v oddělení s dětským oblečením. Chtěl bych Štěpánce koupit nějaký šperk, tak zjišťuji ceny asi ve třech obchodech, ale nic mě nezaujme. Až cestou zpátky na autobus objevuju malou dílničku, kde nějaká paní leští prstýnky a kolem ní pobíhají děti. Moc nechápe, proč jí najednou stojím ve dveřích, ale rychle se rozkoukává. Nakonec konečně najdu, co jsem hledal. Stříbrný prstýnek se slonem a malým safírem, který ta paní ručně vyrobila. Spokojeně mi ho balí do ubrousku a dojatě se se mnou loučí, děcka mávají.

Chtěl bych si ještě zajít někam na rybu, ale všechno je zavřené, nebo turisticky předražené. Být jedinej běloch na místě, které žije z bělochů má svoje nevýhody. Člověk je neustále pod tlakem místních naháněčů, což už prostě dneska nedávám a zdrhám na hotel. Tam jsem ale zase sám. Bouřka navíc vyhodí elektřinu, tak alespoň doháním deník při svitu svíček.

12.5. 2017 (Colombo, trh Pettah, Odeli)

Ráno mě probudil špatnej sen ve tři hodiny ráno a už nezaberu. Tak jdu alespoň na pláž sledovat rozbřesk. To že se dívám směrem k západu mi dojde, až když je světlo. Dnešní plán je chytit vlak do Colomba a utratit poslední peníze za dárky. Vlak v šest je plný, tak alespoň sedím ve dveřích. Zhruba dva metry ode mě je oceán.

Vlak se s každou zastávkou plní víc a víc, a tak o místo přicházím. Na rozdíl od autobusu, který má svoje limity, to vypadá, že kapacita vlaku se nedá vyčerpat. Asi budu klaustrofobik, ale tohle se prostě nedá vydržet. Plavu kraula proti proudu a deru se ven asi 20 kilometrů před Colombem. Naštěstí přijede za chvíli prázdnější vlak.

Na nádraží v Comobu zjišťuju spoje do Negomby, když mě vlastně napadne se taky podívat, kdy mi to vlastně letí. Vím jen, že je to 13. a tuším, že někdy odpoledne. Omyl, letí mi to už ve dvě ráno. Ale to je přece skvělý, nejen že mi to ušetří cestu do Negomba a noc v hostelu, ale hlavně budu s holkami o deset hodin dřív, než jsem si myslel. Zaplaví mě pocit neskutečné radosti.

Spálená stehna, puchýře, loupající se krk, bolavá záda, zničenej foťák a odpornej mokrej smrad, kterej se mě pořád drží najednou přestane existovat. Vydávám se do staré tržní čtvrti Pettah a směju se úplně na každého.

Je to docela podívaná, pětipatrové domy, všude plno zboží odpadků a lidí. Koupit se tu dá úplně všechno. Rýč, pískací boty s Mickey Mousem nebo nový nárazník tuktuku. Kousek opodál, v hale starého nádraží probíhá trh se zeleninou. Hořce zalituju, že nemám foťák. Ranní světlo vykresluje oblaka prachu valící se kolem prodejců banánů ananasů a koření. Ovšem to ještě nic není proti atmosféře tržnice s názvem asociace maloobchodníků. To co mají jinde prodejci složené v kopicích, tady mají vyrovnané do pyramid. Všechno se válí na zemi spolu s hnijícími odřezky, špínou a červenými plivanci od betelu. Kolem mě projde chlápek téměř nahý, upletený jen ze šlach svalů s několika deseti kilovými pytli na zádech. Je to jako výjev z jiného světa a dokážu si lehce představit, že kromě tuktuků se tady dvě stě let nic moc nezměnilo. Trávím tady spoustu času, nikdo si mě stejně nevšímá.

Na Srí Lance podle mě není většího kontrastu, než se vydat z téhle tržnice do obchodního domu Odel, kde jsem chtěl zahájit nakupování. Čisto skvoucí prostředí klimatizovaného obchodního domu působilo téměř až sterilně. Ale hlavně byl plný předražených krámů a zbytečností. Můj druhý typ byl ale trefa do černého. Návrhářský obchod umístěný do staré vily, zvaný Barefoot, byl plný ručně vyráběných pestrobarevných výrobků. Utrácím tady tolik, co by mi normálně stačilo na tři dny a to se ještě opravdu musím držet zpátky. Nakonec si ještě objednávám osvěžující drink v překrásné zahradě.

Zdá se, že všechno potřebné mám, teda až na Arak pro bráchu. Obchod s alkoholem nacházím až zpět ve čtvrti Pettah, kousek vedle průvodcem doporučeného bistra, kde si dám poslední curry s rýží. Je to dobrý, ale už bych si fakt dal nějaké české jídlo a hlavně studený pivo.

Se západem slunce mě opouští všechny zbytky energie. Po napětí, ve kterém jsem se 14 dní udržoval mě úplně vyčerpalo a v autobuse na letiště sedím úplně koženej. Jsem opravdu rád, že si všechno co jsem prožil pěkně píšu, protože mám ve všech vzpomínkách pěknej zmatek.

Pokud jste to dočetli až sem, tak máte můj nehynoucí obdiv. Nedělám si žádně iluze o tom kolik pozornosti udrží člověk na internetu. Snad se  ale najde pár z vás, kterejm se tenhle článek bude líbit a nebo vás dokonce inspiruje pro vlastní cestu po téhle krásné zemi. Pokud by jste měli jakékoliv otázky, na které jste zde nenašli odpověď, neváhejte mi napsat. Strašně rád si o tom s někým popovídám.

Powered by SmugMug Log In